Život mouchy

24. února 2008 v 18:44 | Ridana |  *Jednorázové povídky*
Ahojte vy, co si můj příběh čtete. Nejsem žádný úžasný stvoření, jednorožec nebo hipogryf. Jsem moucha. A jsem mrtvá moucha. Sedím na lavičce v nebi, nemám co dělat, nemůžu tady otravovat lidi, jelikož bych pak musela jít do pekla a tam je na mě moc velký horko… Tak vám teď popíšu celý svůj poslední den mezi živými mouchami…

Ráno jsem se vydala na leteckou prohlídku jednoho strašně velkého baráku. Jenže tam ještě všichni spali. No, takže žádná sranda nebyla. Já vím, riskuji tímhle otravováním svůj život, ale koho to zajímá? Já si chtěla užít, dokud to šlo! Takže velkej barák mi nevyšel, zkusila jsem cukrárnu, než jsem tam doletěla, měli už otvírací dobu. Jupííí. Konečně se pobavííím. "Bzzzzzzzzzzz" letím na nejbližší prodavačku, ale ta se ožene rukou, asi se nechce radovat se mnou, tak zkusim tu druhou. A! Ta si mě na svých zádech nevšimne. Ta je ale blbá. Jenže tady už je nuda, jé!! Zmrzlina!!! Vanilková!! Určitě čerstvá, no kdo jiný by ji měl jako první ochutnat než já?! Jeeežiši ta je dobrá, kdybych nebyla chamtivá, tak vám donesu, ale jsem moucha! Proboha, co jste čekali? No, ale zpět k mému poslednímu dni žití. Do cukrárny se začali hrnout davy lidí a to je něco pro mě! Jedna ženská, malé dítě, pak jakémsi tlustém chlap, páni, no já jsem se vyřádila! To bylo blaho!! Prej v Praze je blaze, houby s octem (jé, kdyby tam přidali ještě masíčko, to by bylo něco úžasného) v Bystřici je pohostinství jiskřící!! To mám jako mucha talent, že? A to se všichni domnívaj, že se mi ten malej mozek taktak vleze do hlavy, no, i když je pravda, že mě vážně kolikrát bolí hlava, ale… nechme toho. Víte, co je chvilka nepozornosti? Když sedíte na okraji šálku s kávou a nějakej páprda vás chytne do rukou a vyhodí ven! Neřád! Ale ještěže mě nezabil. Byla jsem absolutně dezorientovaná, letěla jsem nějakým směrem, ani nevím jakým a dostala jsem se do nějakého obchodu s oblečením, který prodávali, takoví divní, černí, malí šikmoočci. To je asi nějakej novech druh robotů… Tam jsem ještě nikdy nevlítla. Mám pocit, že o něčem podobném mluvila moje sestřenice Staňa (Odpočívej v pokoji), ale nemůžu si vůbec vzpomenout, o čem přesně to bylo… Tam mě to nebavilo, vůbec žádná návštěvnost, prostě nic. Jak je možný, že tak málo jsem toho obletěla a už se ty velký baráky, co tomu lidstvo říká obchody, zavíraj? Asi jsem byla moc dlouho v té šmakárně, totiž cukrárně. Má křídla rozhodla letět někam do hezčí oblasti. Dostala jsem se do lesa, no les to nebyl, byly tam betonové cestičky a kousek dál jakási cosi, bylo tam spousta lidí (Mé smysly zbystřily) a před sebou měli nějakou žlutou tekutinu s nějakým bílým bordelem na vrchu. Do toho jsem ještě nikdy nespadla.
Áááá jupííí, jsem v tom. Žjůva, to je dobrýý. Chlap, co mu ta sklenice patřila vyloženě nevnímal, tak jsem se čvachtala dál a dál, párkrát jsem si lokla a zase se čvachtala. Jenže ten úžasném pán, co mi tohle blaho dopřával, si řekl, že už mám zřejmě dost a vylovil mě z toho bájného pití, co jsem chtěla doporučit svým známým. Tak, tak jsem se zvedla, ale strašně se mi točila hlava! Co do toho dávaj? Jak má potom jeden letět zase dál? No motala jsem se až hanba, zabloudila jsem k nějakému malému domu, měli otevřené okno, proč nezkusit své štěstí? Třeba mají uvnitř nějaký dobroučký masíčko. Na židli (musím uznat, že to byla jakási nestabilní židle, protože kdykoliv se ta holka chtěla zvednout, musela popojet kousek od stolu a až pak se zvednout) Jenže! Já jak jsem byla jak-se-to-ksakru-říká myslím, že opilá? Tak jsem vletěla k té věci, co září jak nějaký drahý kámen, nebo baterka ve velkém, hranatém provedení, no prostě k zářící krabici, evidentně jsem začala té dívčině vadit. Tak si na mě vzala časopis… A bylo po mně, jak po žabě… Ze vzduchu jsem ještě viděla, jak mě ta vražedkyně much bere za křidýlko a hází do koše. Mrcha!
A tak to všechno skončilo… mám já to mizerný život, což? Ale za to jsem udělala jednu věc, co ostatní přede mnou nikdy! Ptáte se jakou? Zkusila jsem jako první čerstvou, ledovou vanilkovou zmrzlinu a pak se opila! Užívala jsem si holt do poslední chvíle, o mně se bude psát v muších knížkách dějepisu, teda až nějaké zavedou… a jestli se o mně někdo vůbec dozví… Ale po tomhle životopisu? Určitě! Takže milá moušata, vzhůru do školy za novým dobrodružstvím!!!
http://www.natriko.cz/images/moucha.gif
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 <<Mrs.LuCzinqa>> <<Mrs.LuCzinqa>> | Web | 24. února 2008 v 18:44 | Reagovat

Ahojky navštiv můj blogís,budu hrozně ráda když mi napíšeš komentík!Budu ti vděčná! ;-))

2 Andie Andie | Web | 25. února 2008 v 18:34 | Reagovat

tyjo to je pěkný :) ze života much :D bys mohla dát pokračování :D jak malý moušata zavedli knihu dějin much :D :)

3 TyRuSHka TyRuSHka | Web | 27. února 2008 v 16:09 | Reagovat

:D super

4 miriela miriela | E-mail | Web | 25. července 2008 v 19:44 | Reagovat

:D tak toto fakt nemalo chybu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama