Divné setkání

15. března 2008 v 21:18 |  *Jednorázové povídky*
Tento příběh vůbec nepoukazuje na stáří. Nýbrž na samotu. Tohle se totiž stalo mně, akorát jsem tam pozměnila pár maličkostí. Nečekejte drama. je to prostě příběh. Obyčejná povídka. Žádná zápletka. Vyprávění...

Zdravím. Jmenuji se Natálie, ale všichni mi říkají Nat. Tak mi takhle říkejte taky. I když spolu nikdy mluvit nebudeme. Jsem tady proto, abych vám dovyprávěla jeden příběh. Tak, jestli máte zájem, usaďte se a pozorně čtěte.
-*-*-
Jelikož jsem se právě vrátila od návštěvy své kamarádky a doma se mi být rozhodně nechce, beru vodítko, na které uvážu svého německého ovčáka, který ovšem tenhle způsob braní osobní svobody nesnáší, a mířím s ním do nedalekého lesa. Tam ho jako obvykle pouštím i přes skutečnost, že mu může hrknout v bedně a utéct někam do pole. Beru to takhle, má se u nás dobře? Má. Tak proč by zdrhal? Asi za půl hodiny oba usoudíme, že boty (tlapky) obalené blátem máme dost, a scházíme na asfaltovou cestu. I když tam moc aut nejezdí, přece jen si své zlatíčko přivazuji na ten odporný špagát, co mu lidé říkaj vodítko. Zkouknu čas. Digitální hodiny na mobilu ukazují čtyři hodiny. To je ještě brzo na návrat domů. Neříkal náhodou taťka, že bude na zahrádce? Tak tedy jdeme směrem k tátově práci. Cestou nikoho nepotkám. A to svítí slunko. Lidská populace se rozhodla shnít u televize a ujíst se brambůrkami.
Na plakátovací ploše, poblíž jedné z nespočtu hospod zahlídnu program městského kina. Automaticky brzdím svého oře, nehledě na jeho protesty a dávám se do čtení asi šesti filmů, které budou tenhle měsíc promítat.
"To je dobře, že se máte s kým jít projít, viďte?" vyruší mě něčí hlas. Nechápavě se otáčím, jelikož nemám tušení, o koho jde. A pohled na onu osobu mi taky moc nepomůže. Přede mnou stojí asi sedmdesátiletá paní. Je o hlavu menší, než já. Před občasným větrem ji chrání tenký kabát. V ruce drží plátěnou černou tašku.
"Ehm… ano, to je," přikývnu po chvíli.
"Já jsem sama, víte, v činžáku se nedá nic dělat, tak se také občas chodím projít," pokračuje, jako bychom se znaly pět let.
"Aha," odpovím duchaplně.
"Jdete do města?" zeptá se. K odchodu se evidentně nemá, což zaznamená i můj hafák a znuděně si sedá na studenou zem, což m ale vůbec nevadí, lenoch jeden.
"Ne, tady kousek máme zahradu, tak se tam jdu podívat,¨," ani nevím, proč ji tohle vykládám, co jí je do toho?
"My jsme taky měli zahradu," poznamená, dívajíc se přitom všude kolem sebe. "Ale jsem sama," zopakuje, "Měli jsme tam chatu, tady u lesa, ale co já tam sama. Vždyť bych se tam bála," smutně se na mně zadívá. Najednou mi jí přijde trochu líto. Nejsem přece z ledu, ne??
"No, to já bych se asi taky bála," uznám. Jistě, umím uklidnit. Tvrdí někdo, že ne?
"Tak jsem ji prodala a peníze rozdala dětem," zase pouze přikývnu. "Dcera bydlí tady v Masarykově, to má rodinný dům, takže na co by jí byla zahrada, syn bydlí ve Vsetíně, takže se mu nechce jezdit tak daleko, jdete do města?" trochu zaraženě ji propaluji pohledem.
"Ne, jen tady kousek na zahradu," řeknu nejistě.
"Přemýšlím, jestli se mám jít ještě jednou projít," pohlédne dolů na, teď už ležícího, vlčáka. Věnuji ji úsměv. Nechci být hrubá, takže spolku větu mějte se pěkně, naschle. Raději mlčím.
"Asi půjdu na nějaký zákusek," pokračuje.
"Dobře," dochází mi odpovědi.
"Víte, já si doma upeču třeba bábovku, ale nic víc. A když mám na něco chuť raději to koupím. Nemá cenu péct jen pro jednoho. Bylo by toho příliš, tak si to raději koupím," přehodí si plátěnou tašku z jedné ruky do druhé. "Nevíte kolik je hodin?"
"No, mělo by být asi něco kolem páté," jsem tak vykolejená, ž úplně zapomínám na tu věc, co mám v kapse a která s přesností čas ukazuje.
"Jo, něco kolem páté," přikývne paní.
"Ale to už budou mít všude asi zavřený," uvědomím si náhle.
"No, tak já si někde nakoupím," pokrčí rameny. "Jdete k městu?"
"Uhm… ne, tady kousek," trošku mě začíná znervózňovat. Dokonce mě napadlo, jestli to není nějaký špeh, co se snaží vyzvědět adresu mého bydliště. Tuhle verzi ovšem ihned zavrhnu. Je ji tak sedmdesát, to je špeh, asi jako Mr. Bean nositel Nobelovy ceny za fyziku.
"Tak já si tam zajdu," dává se do pohybu. K mému neblahému zjištění ovšem stejným směrem, kterým má jít i já. Ale zase tolik mi to nevadí. Docela jsem si tu starší paní oblíbila. Vždyť je sama, potřebuje si povídat. Akorát mi leze krkem otázka "Jdete do města?". Asi se do města už nikdy nepodívám. Jen v nejvyšší nouzi.
Hafík se s nevolí zvedá a následuje nás.
"Tak já už musím zahnout tady," oznámím po pár metrech. Paní se zastaví a smutně se zadívá na uličku, která vede k naší zahradě. "Mějte se pěkně," pokračuju.
"Vy také, vy také a samozřejmě i tenhle fešák," pohladí mého psa po hlavě a usmívá se. Také se pousměji.
"Nashledanou," pozdravím. Odcházím a párkrát se otočím nazpět. Vidím však už jen vzdalující se záda té divné, ale svým způsobem milé paní. O pár minut později se nacházím u známé brány. Ale tak nějak to vůbec nevnímám. Stále přemýšlím nad oním setkáním. V hlavě mám spoustu otázek. Například, co se stalo jejímu manželovi, zda umřel ve spánku, či kvůli nějaké nemoci. A uvědomím si, že nechci v životě končit sama. Chci kolem sebe pokaždé někoho mít. I kdyby to měl být nějaký domácí mazlíček…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lirael Lirael | Web | 15. března 2008 v 21:42 | Reagovat

Taky jsem potkala takovouhle paní... Teda ne TAKOVOUHLE, ale podobnou. Čekala jsem ráno na Alienor, jako vždycky. Kolem procházeli lidi, ale tahle paní se přede mnou zastavila a začala si se mnou povídat. Už ani nevim, o čem mluvila... Bylo to někdy v listopadu, ale docela dlouho jsem ji nemohla dostat z hlavy...

Jinak je to (nečekaně) moc hezky napsaný. Úplně jsem viděla holku se psem na vodítku. :-D Těšim se na další povídky/kapitoly - cokoli! :)))

2 Andie Andie | Web | 16. března 2008 v 8:49 | Reagovat

Mě je z toho nějak smutno...chudák paní. Taky nechci zůstat na světě sama :( by mi bylo smutno :( sem prostě blíženec y ty sou společenský, bez společnosti sou kaput :(

jinak moc hezky píšeš...prostě máš na to talent, jako že se vyjadřuješ tak zvláště...třeba pro toho psa si použila asi deset tisíc synonim :D mě by spoustu těch slov ani nenapadlo použít :) seš fakt dobrá ;)

3 Elis Bennington Elis Bennington | Web | 16. března 2008 v 12:00 | Reagovat

čumim...se ti povedlo...taky nechci bejt na světě sama...i když společnost nijak zvlášť nemusím...Já si vystačím se psem...a právě toho už vůbec nechci ztratit...ale nic netrvá věčně:(

No to je jedno...jak řekla Andie...seš na tohle fakt dobrá...

A jak si psala nahoře,že se ti to stalo...hukot,no:D

4 →Ridana← →Ridana← | Web | 16. března 2008 v 12:03 | Reagovat

Já z teho byla úplně mimo:D Ale numim si představit, co by se stalo, kdybych ji potkala znova:D

5 Princesss-Ralei Princesss-Ralei | Web | 16. března 2008 v 17:59 | Reagovat

ty jo.. to je takové tajmené.. ale přitom zajímavé.. mě by tedy určitě zajímala její minulost.. proč je sama  a tak...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama